Mí rodiče byli vzdělaní lidé, kteří ve mně podporovali lásku k umění i touhu učit se a poznávat. Táta vždycky tvrdil, že čím víc toho budu umět, tím většího úspěchu a lepší budoucnosti mohu dosáhnout. Proto jsem své dětství trávila především smysluplnými koníčky, jako bylo studium jazyků či volnočasové absolvování umělecké školy, kde jsem se učila nejen hře na klavír, ale také rozvíjela své výtvarně-sochařské nadání.

Díky svému otci jsem ovládla umění fotografovat. Bylo to jeho největší hobby. Fotili jsme přírodu, zvířata, cokoliv, co nám uhranulo. Přitom jsme ale netušili, jaké obrázky z toho vzejdou. Tehdy jsme se ještě nemohli podívat na digitální záznam, jako je tomu dnes. Doma jsme měli fotokoutek s nádherným světlem a kouzelnými chemikáliemi. Byl zázrak sledovat, jak fotografie vzniká. A tak jsem zatoužila po vlastním fotoaparátu. Když mi bylo šestnáct, dostala jsem darem tátův Zenit.

...A přišla válka...

Z Tádžikistánu, mého prvního domova plného barev, krásných vzpomínek, divoké přírody i obrovských hor, mou rodinu vyhnala válka. Protože jsme do země byli posláni Sovětským svazem, záhy nás označili za ruské okupanty, přestože jsme nikdy nikomu neublížili a se všemi okolo jsme měli dobré vztahy. Žili jsme tam jako ostatní, ale s nástupem války nás začali nenávidět. Vzpomínám si, že jsme netušili, co se děje, nevěděli jsme, kam se schovat, kde utéct. Tři dny jsme s pomocí dobrých duší byli ukryti ve sklepě. Všechno se obrátilo - soused, s nímž jste ještě včera seděli u stolu, byl dnes agresivní a plný nenávisti. Krky se řezaly jednotlivcům, avšak vyvražďovány byly i celé rodiny - nemyslitelné se najednou stalo děsivým skutkem. A tak se stalo, že jsme prchli do Moskvy a museli začít od nuly. Moskva, megapolis, odlišná kultura a zcela jiné podmínky, než na jaké jsem byla dosud zvyklá. Nebyl to můj život. Něco mi stále chybělo...

***

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že násilí plodí jen další násilí a že kvůli válce trpí především obyčejní lidé. Rozhodně existují lepší cesty, jak vyřešit spory.

Mísení kultur a zkušeností

Výrazně bohatá kultura Tádžikistánu, příroda, pestré tradiční oděvy, nádherné potisky, ale i materiály, to vše ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu. Stejně tak Rusko se svým folklórem. Během života jsem hodně cestovala a seznamovala se se vším a všemi. Když k tomu přičtu ještě radostné i bolestné zážitky, je toho na jednoho člověka až dost. Všechny tyto zkušenosti a pocity přenáším do své tvorby, zejména na svá malířská plátna.

Karlovy Vary - oáza klidu

Než jsem se natrvalo usídlila v Karlových Varech strávila jsem nějaký čas v Budapešti a v Miláně. V Itálii jsem nabyla nových zkušeností s fotografováním, které mi nejen hodně pomohly s kariérou fotografky, ale díky kterým jsem také hojně cestovala po celém světě.

Během svých cest jsem poznala spoustu úžasných lidí i bohatost rozmanitých kultur, a možná právě proto jsem se tolik zamilovala do Evropy, která byla mému srdci nejbližší. Česká republika mě okouzlila svými tradicemi, přátelským prostředím i nádhernou přírodou a pocítila jsem touhu usadit se zde.

Do Varů jsem se zamilovala okamžitě. Vzpomínám si na svou první návštěvu, kdy jsem seděla na kolonádě a najednou mé nitro zaplavil nečekaný pocit klidu a spokojenosti. Z ničeho nic jsem věděla, že přesně tady chci žít a opět zkusit štěstí. Nebála jsem se. Člověka to posílí, nezkostnatí. Je důležité, abyste se neustále posouvali dál - profesionálně i mentálně.

Kousek života trvající věčnost...

Ve Varech jsme koupili krásný dům a podařilo se mi rozjet svůj fotoateliér. Malování jsem se věnovala ve svém volném čase. Před nedávnem mě však něco osvítilo... Proto jsem se se vší vervou chopila štětce a zcela se ponořila do světa barev. Z té hloubky už jsem nevyplavala.

Maluji abstrakce plné vášně, pocitů a myšlenek. 

Každá malba je vyjádřením mého já. Toho, kde jsem žila, kultur a tradic, jež jsem do sebe za léta nasála. Hodnotu obrazů dělají emoce a prožité příběhy. Všechna má plátna žijí vlastním životem a každý kus je jedinečný. Je v nich ukrytá magie duše.

                                                             * * *